Příběhy z Pobeskydí
V Pobeskydí nabízí svou pomoc řada organizací a projektů. Některé jsme měli tu čest podpořit. Jsme rádi, že pomoc se dostává k lidem, kteří pomoc potřebují a cení si jí. Níže uvedenými příběhy, chceme přiblížit nejen poskytované služby, ale i poděkovat sociálním pracovníkům, zdravotním sestrám, poradcům a mentorům, pro které pomoc lidem je nejen povoláním, ale i posláním a náplní jejich životů.
Nebát se říct si o pomoc
Paní Jana bydlí v jedné z vesnic Pobeskydí se svými třemi dětmi. Do roku 2019 s nimi bydlel i její manžel. Rodina je ovlivněna tím, že nejstarší syn je autista. Manželství paní Jany se bohužel nečekaně rozpadlo a ona se ze dne na den ocitla sama a bez pomoci. Na internetu našla informace o projektu „NEBOJTE SE TO ŘEŠIT“ a rozhodla se využít v rámci tohoto projektu služby právního poradenství zdarma.
Právnička poskytující právní poradenství ji nejprve vysvětlila celý následný proces rozvodu, na základě dodaných informací sepsala návrhy veškerých potřebných listin, návrhy dohod projednala i s manželem paní Jany, podala příslušné návrhy na soud, a i když se nakonec jednalo o rozvod nesporný, byla ji odbornou podporou i během soudních řízení.
Ani po rozvodu neměla paní Jana klid. Zůstala sama na péči o tři děti, z nichž jedno vyžaduje péči enormní, na péči o domácnost, do toho práce. Skloubit vše dohromady bylo náročné fyzicky i časově a velmi vyčerpávající. Nabídli jsme paní Janě pomoc terapeuta, aby se předešlo případným depresím či vyhoření a naopak, aby v sobě dokázala najít své silné stránky, na kterých by mohla paní Jana posílit svou sebedůvěru a dokázala tak lépe zvládat náročné životní situace a upevnit své rodičovské kompetence.
Paní Jana začala pravidelně dvakrát měsíčně docházet zdarma do terapeutické poradny, kde s terapeutkou řešila konkrétní starosti a problémy, které ji aktuálně tížily, a postupně krok po kroku dokázala novou životní situaci zvládnout. Paní Jana se postupně cítila lépe, jistější, silnější.
Terapeutka nabídla paní Janě možnost sdílet své zkušenosti a pocity při výchově dětí s autismem nebo s jiným hendikepem s dalšími lidmi z Pobeskydí formou účasti ve svépomocné skupině. Paní Jana přišla na skupinu s obavou a nejistými pocity, nakonec ji však příjemná a uvolněná atmosféra dohnala k odhození studu a obav. Ruční práce, u kterých se paní Jana uvolnila, byly pomyslným oslím můstkem k odreagování se a k popovídání si s dalšími rodiči. Díky svépomocné skupině našla paní Jana nové přátele, se kterými si má co říct, neboť řeší stejné problémy jako ona.
Jelikož terapeutka znala osobní poměry paní Jany, nabídla jí také možnost účasti na workshopu na téma „Seznámení se s nástrahami internetu a sociálních sítí pro děti“. Tam se paní Jana dozvěděla mnoho důležitých informací o prevenci a jak ochránit děti v on-line světě…. V současné době je paní Jana přihlášena na další workshop na téma „Dítě ohroženo rozvodem“ protože její tři děti jsou cílová skupina.
Paní Jana již sleduje aktivity projektu neustále a ví kam se obrátit, když se něco stane, a nebojí se říct si o pomoc.
Projekt „NEBOJTE SE TO ŘEŠIT“ realizuje Spolek ADAM – autistické děti a my, z.s., díky podpoře MAS Pobeskydí, z. s. (www.pobeskydi.cz) a Operačního programu Zaměstnanost MPSV. Aktuální informace o projektu naleznete na facebookových stránkách https://www.facebook.com/nebojtesetoresit/ a webové stránky projektu http://www.nebojtesetoresit.cz/.
Fotografie: Miroslav Hodeček (Další fotografie)
V komunitě má každý své místo
Práci pro komunitu v Horní Suché se věnuji již několik let. Taková práce člověka naplňuje i pohltí. V našem komunitním centru se setkávám s různými lidmi. Na první pohled odvážnými, sebevědomými, ve skutečnosti však bojácnými a hledajícími své místo.
Komunitní centrum nabízí neutrální prostor pro setkávání a projevení svého názoru a nápadu. Své místo v něm najde každý člen komunity i rodiny. Stěžejní aktivitou pro dospělé jsou sousedská setkání, na kterých si místní komunita sama určuje program akcí, diskutují o místních problémech místní problémy a s pomocí pracovníků komunitního centra hledají vhodná řešení svépomocí, nebo ve spolupráci s obcí a dalšími organizacemi. Pro členy komunity je důležité vnímat, že jsou pro sebe i komunitu přínosní.
Význam vnímám v první řadě v zapojení klientů komunitního centra do přípravy řady akcí, které jsou určeny pro celou komunitu, např. karneval, Pálení čarodějnic, Den dětí, fotbalový turnaj, Mikulášská besídka, výlety apod. Velkou radost nám dělá ochotnické divadlo či různé dobrovolné aktivity, např. bazar oblečení, úklidové akce v obci, či spolupráce s potravinovou bankou. Tyto akce přispívají nejen ke zvýšení sebevědomí klientů, ale také ke zvýšení jimi vnímané zodpovědnosti za komunitu a její členy.
Řada členů komunity se chce dále rozvíjet či předávat své zkušenosti jiným. Prostor k tomu komunitní centrum nabízí v různých dílnách, např. pletení, vyšívání, pletení košíků z pedigu, drátkování, malování obrazů, a vzdělávacích kurzech, např. kurzy práce na počítači nebo program zaměstnanost, vč. exkurzí do firem.
Aktivity komunitního centra se zaměřují i na děti. Společně s klienty připravujeme volnočasové aktivity pro děti a mládež, a to dvakrát týdně v odpoledních hodinách. Děti zde tvoří různé výrobky, hrají společenské hry, mají možnost využít PC a různé další pomůcky, které slouží jak k hrám, tak ke vzdělávání. V posledním roce vzrostl význam doučování, které se stalo nezbytným pro doplnění distanční výuky. Hlavním cílem není naplnit dětem volný čas, ale naučit je různým sociálním a pracovním kompetencím a takto přispět k jejich poklidnému vstupu do dospělého života.
Komunitní centrum může přispívat místní komunitě i díky podpoře MAS Pobeskydí, z. s. a Operačního programu Zaměstnanost MPSV. Aktuální informace o dění v komunitním centru naleznete na stránkách www.spolek-tulipan.cz.
Fotografie: Miroslav Hodeček (Další fotografie)
Najít sílu a odvahu pečovat
Pobeskydí. Venkovská oblast pár desítek obcí v podhůří Beskyd. Oblast mnoha rodinných historií. Součástí několika lidských příběhů jsme se mohli stát i my – tým projektu Podpora pečujících osob v Pobeskydí II.
Jeden takovýto pobeskydský příběh je svázaný s rodinou, kterou jsme poprvé navštívili na jaře. Pečující nás kontaktovala poté, co se její maminka měla vrátit po hospitalizaci zpět domů a bylo nezbytné zajistit ji péči. Před pobytem v nemocnici totiž maminka chodila o berlích, nyní byla uvázaná na lůžko. Tento moment bývá často zlomovým pro nejbližší rodinu, jelikož stojí před důležitým rozhodnutím. Rozhodnutím, zda se péče v domácím prostředí ujmou nebo ne. Zda najdou sílu a odvahu se o to pokusit. Stejně tak důležitou skutečností je i to, jestli najdou podporu okolí, které jim při péči bude nápomocné. Podobně tomu bylo i v tomto pobeskydském příběhu. Pečující se nakonec rozhodla, že péči mamince v domácím prostředí zabezpečí. V prvé řadě tak bylo potřeba vybavit domácnost vhodnými pomůckami. Dovezli jsme proto elektrickou polohovací postel s antidekubitní matrací a toaletní křeslo. Poskytli jsme poradenství týkající se mj. vyřízení příspěvků, zajištění návazné terénní sociální služby apod. Za rodinou začaly docházet naše terénní pracovnice a pomohly ji osvojit si pečovatelské úkony jako je např. přesun z postele na vozík nebo provádění hygieny na lůžku. Neméně důležitou součástí podpory byly i pravidelné návštěvy našeho fyzioterapeuta, který rodinu naučil nejen vhodně používat zapůjčené chodítko a pomůcku k vertikalizaci opečovávané, ale také díky jeho konzultacím rodina získala praktické dovednosti, jak s maminkou cvičit. Po několika týdnech jsme tak mohli pozorovat, jak se ležící maminka opět pomaličku vrací k berlím a ačkoliv s obtížemi, ale dokáže se opět pohybovat po bytě. S takovýmto viditelným zlepšením se však nesetkáváme příliš často. Známé domácí prostředí a blízkost rodiny k tomu ale bezpochyby může ve velké míře přispět. Podporu v péči této rodině poskytovali také přátele a sousedská komunita, která dle potřeb a domluvy byla ochotná se na péči podílet. Ze začátku rodinu v péči zastupovaly i naše terénní pracovnice a po určité době pak za opečovávanou maminkou začaly docházet pracovnice terénní pečovatelské služby.
Přestože se ze začátku rodina potýkala s obavami a nejistotou, zda tuto výzvu zvládne, dnes má již s péčí v domácím prostředí bohaté zkušenosti. Dokázala se zorientovat v nové životní situaci, najít sílu pokusit se ji zvládnout a ochotu naučit se novým dovednostem. V neposlední řadě pak dokázala požádat o podporu a pomoc. Tento fakt je poměrně důležitý, jelikož je velmi podstatné, aby pečující osoba nezůstala na vše úplně sama, ale aby vždy měla jistotu, že je tady někdo, na koho se může obrátit. Kromě pomoci v praktické rovině je totiž stejně tak důležitá i podpora psychická.
Pomoc prostřednictvím projektu Podpora pečujících osob v Pobeskydí II. můžeme poskytovat díky podpoře MAS Pobeskydí, z. s. a MPSV Operačního programu Zaměstnanost. Bližší informace k nabízené podpoře naleznete zde: https://www.slezskadiakonie.cz/projekty/podpora-pecujicich-osob-v-pobeskydi.
Fotografie: Miroslav Hodeček (Další fotografie)
Každý člověk potřebuje svůj hrnek, svou postel, své blízké
Jsem matka, babička a také zdravotní sestra. Od letošního roku můžu pomáhat v rámci projektu Paliativní péče MEDICA v Pobeskydí rodinám, které se rozhodly pečovat o své příbuzné doma.
Jedno období v mém životě jsem prožila s rodinou, ke které jsem se chodila starat o onkologickou pacientku. Paní o své diagnóze věděla, obávala se průběhu nemoci a přála si brzo zemřít.
Zpočátku měla pouze závratě, ale s dopomocí chodila po bytě a po zahradě. Po pár měsících se přes noc stala ležící. Urychleně jsme zajistili polohovací lůžko a antidekubitní matraci a obstarali inkontinenční pomůcky. Dopoledne jsem s paní byla já, odpoledne se po návratu z práce o ni staral manžel nebo rodina, která s nimi bydlela. Co chvilku přibíhaly do pokoje vnoučata, takže ten běžný život mohla paní trávit se svou rodinou. I přes svou těžkou diagnózu byla stále bez bolestí, zdravotní potíže přicházely pozvolna. Jednoho slunečného zimního dne, skoro po roce od počátku své nemoci, začala zvracet. Ve chvilce úlevy se zadívala na stěnu pokoje, kde se mihotalo slunce skrze stromy a pronesla svá poslední slova „to je krása“...od té chvíle už nedokázala promluvit. Její stav se pomalu zhoršoval, upadala do bezvědomí. Z obav, aby se něco nezanedbalo, manžel zavolal záchranku, ta napojila infúzi a po domluvě nechala paní doma. V noci jsem ji hlídala, aby se rodina trochu prospala a mohli ji být druhý den nablízku. Další den se bezvědomí prohloubilo, doma se sešly všechny děti a vnuci. Celý den byl smutný a uplakaný, plný obav z toho, co přijde, ale zároveň se vařilo, jedlo, povídalo…odpoledne už bylo znát, že se blíží rozloučení, celá rodina si posedala kolem postele manželky a maminky...manžel ještě naposledy vyznal manželce lásku a ta naposledy vydechla. Její smrt byla bolestná, paní byla ve věku, kdy člověk ještě plánuje a těší se stále na něco. V tomto rodinném neštěstí ale její smrt byla tak nejpřirozenější, jak jen mohla být.
Potřeba být ve známém prostředí mezi svými blízkými na konci života sílí. V době, kdy se člověk bojí, jaké budou jeho další dny a jak samotné umírání bude probíhat, domácí prostředí navozuje pocit bezpečí.
U nás v MEDICE věříme, že každý člověk potřebuje svůj hrnek, svou postel, své blízké.
V rámci projektu Paliativní péče MEDICA v Pobeskydí, podpořeném MAS Pobeskydí, z. s., je možné využít možnost, že zdravotní sestra a lékař budou oporou také Vám. Více informací naleznete na www.medica3nec.cz.
Fotografie: Miroslav Hodeček
Jak se stát lepším rodičem
Jmenuji se Daniel a velmi rád vzpomínám na čas, který jsem společně s manželkou mohl prožít na Rodičovských skupinách Centra pro rodinu a sociální péči z. s. Na kurz jsme se přihlásili společně s manželkou. Řekli jsme i dalším lidem z našeho okolí. Někteří se k nám přidali a myslím, že nikdy nelitovali. Chtěli jsme něco takového zažít a lépe pochopit sebe sama jako jednotlivce, ale také navzájem jako rodinu.
Přihlásili jsme se v období, které bylo plné práce a úkolů: dokončovali jsme stavbu rodinného domu, který jsme stavěli svépomocí, manželka nastupovala po mateřské do práce a potřebovala se svému zaměstnání věnovat na 100% a u mě v zaměstnání se také nedalo mluvit o lehkých časech.
Těch devíti setkání, které jsem tomuto kurzu věnoval, absolutně nelituji a rozhodnutí se zúčastnit považuji za velmi dobré. Šel bych do toho znovu a také bych to doporučil každému rodiči. Nebo raději jinak: absolvování kurzu bych dal rodičům povinně. Na auto potřebujeme řidičák, na zbraň zbrojní průkaz, ale co dítě? Děti můžeme mít jen tak bez přípravy?
Nemohu říct, že bych se přihlásil kvůli nějakému akutnímu problému, se kterým si nevím rady. Po absolvování si ale nedovedu představit, že bych tato setkání neabsolvoval. Kurz mě změnil. Změnil můj přístup nejen k dětem, manželce, ale také k sobě samému. Neříkám, že jsem ideální – nejsem a nikdy nebudu – dokážu ale lépe pochopit svoje emoce, potřeby a snažím se o totéž u svých blízkých. Kurz ve mně nezanechal jenom dobrou vzpomínku, ale také pár hesel, výroků, které mě budou provázet snad navždy, např.: „od nedovednosti k dovednosti“ - úkolem rodiče a tedy i mým úkolem, je děti vézt od toho, že neumí, neovládají k tomu, že umí a dokážou si poradit, nebo: „u nás v rodině“ – jsme členy mnoha sociálních skupin a pravidla a návyky, které nechci, aby byly součástí naši rodiny, se nejednou vkrádají i do našeho domova – způsobem jak se tomuto vyhnout a zachovat řád je stanovení pravidel, která platí u nás doma tedy v naší rodině.
Rodičovské skupiny doporučuji, dávám 10 z 10 a těším se na další podobné aktivity.
Informace o projektu >>
zdroj: MMR