Gabriela Žitníková – Dílna U beránka

V posledních letech stále populárnější koncept sociálního zemědělství propojuje zemědělskou činnost se sociální oblastí. Zářným příkladem je Dílna U beránka v Bludovicích na Novojičínsku. V dílně, kde se z vlny Valašské ovce vyrábějí plstěné šperky, Beránčí kožíšek (kreativní sada na tvoření) a další doplňky, nyní pracují 3 osoby se zdravotním hendikepem. Za vznikem sociálního podniku stojí pastýřka Gabriela Žitníková, která tak naplňuje svou vizi obnovit chov starobylého salašnického plemene Valašek a zároveň najít smysluplné pracovní uplatnění pro lidi se zdravotním omezením. 

Na zemědělské usedlosti Bludička, jejíž součástí je také Dílna U beránka, pojali koncept sociálního zemědělství pěkně zeširoka. Kromě toho, že dílna zaměstnává zdravotně znevýhodněné osoby, nabízí usedlost také nejrůznější vzdělávací programy pro školy a školky, zajišťuje studentům zemědělských škol odbornou praxi, a v neposlední řadě provozuje Mobilní salaš. Ta se zvířátky zajíždí mimo farmu a během svého programu představí živé ovečky Valašky, umožní vyzkoušet si práci s vlnou a seznámí účastníky s historií salašnického života. Zpočátku se Mobilní salaš zaměřovala výhradně na integraci hendikepovaných a seniorů do společenského života, dnes lze tento certifikovaný zážitek objednat také na školní či veřejné akce.

Více o výrobcích. 

 

 

Foto: Miroslav Hodeček 

ROZHOVOR

Co znamená sociální podnik?

Tento podnik naplňuje mou myšlenku sociálního zemědělství. Nevěděla jsem, že se tomu tak říká. Je to oficiální název, a když jsem začala tu vizi naplňovat, dostala jsem se do okruhu lidí, kteří myšlenku sociálního zemědělství nesou už na vědomé bázi. Zemědělství jako takové by nemělo být pouze zdrojem obživy a zemědělcovým posláním by nemělo být pouze udržovat krajinu, jak se nám po revoluci snažily země ze západu. Tuto myšlenku už pomalu opouštíme. Zemědělec může nabízet prvky agroturistiky, které v šetrné podobě mohou venkovu přinést mnoho dobrého, a nově také může přispívat k rozvoji myšlenky sociálního zemědělství.

Sociální zemědělství je systém, kdy jsou na prvek zemědělské prvovýroby navázány sociální programy. Kdy se snažíme na zemědělství navázat sociální podnikání – zaměstnávat osoby s hendikepem. Sociální zemědělství však znamená mnohem víc – poskytnout praxi středoškolákům, témata diplomové práce pro vysokoškolské studenty, také venkovský turismus – pro tohle odvětví jsme zajímaví. Poskytujeme studentům praktickou ukázku sociálního zemědělství. Spolupracujeme se střední zemědělskou školou, jejíž studenti u nás měli praktické zkoušky. Malé farmy a družstva mohou nabízet programy pro školy a školky. Umožní dětem vhled do živočišné a rostlinné výroby. Máme pro ně program vytvořený tak, aby si mohly prohlédnout traktor, všechna zvířata, obhlídly nástroje a seznámily se s nimi. Zemědělec se může zapojit do veřejného dění. Zúčastnili jsme se třeba stavění máje, jízdy svatého Huberta, hraného živého betléma, Tříkrálové sbírky, nebo Dne koní, protože jsme měli fungující jezdecký oddíl, který jsme ale bohužel v rámci okolností byli nuceni uzavřít. Když přišla myšlenka zaměstnávání lidí s hendikepem, neměli jsme potřebné vybavení a prostory, proto vznikla Mobilní salaš. Ta se zvířátky zajížděla mimo farmu, zprvu jen do domova důchodců. V prvních fázích jsme se zaměřovali na integraci hendikepovaných, nebo seniorů do společenského života. Pro mnohé z nich bylo nemyslitelné dojet na farmu, proto byl tento program schůdným řešením. Přes Mobilní salaš jsme zaměstnali paní Mirušku a seznámení s ní pro mě znamenalo začátek sociálního zemědělství.

Takže ta myšlenka přišla po přijetí paní Mirušky?

Nejprve jsem snila o sýrárně, kterou jsem chtěla navázat na salašnický způsob života. Začala jsem rozvíjet myšlenku, že bych zaměstnávala osoby se zdravotním hendikepem a navázala na chov valašek. Plán byl založit sýrárnu a věnovat se peletování hnoje, ale když jsem se prokousávala legislativou, co vše je potřeba udělat pro výrobu jednoho sýru, bála jsem se, že bych hendikepované zaměstnance nenašla. Seděla jsem v kuchyni a s mými zaměstnavateli jsme konzultovali práci. Nakonec jsem se rozhodla vytvořit pracovní místa pro lidi s hendikepem, kteří by mohli pracovat s valaškami. Moje vize byla obnovit chov valašek, které už se dnes nechovají, protože jsou úzce spjaty se salašnickým způsobem života, který zanikl. A zároveň zapojit lidi se zdravotním hendikepem, kteří celý život pracovali pro naši společnost a vlivem zdravotního omezení o tuto možnost přišli, ale mají pracovní potenciál, který je možný zužitkovat. Mít úctu k valašce, která dávala obživu našim předkům, stejně jako k lidem, kteří celý život pracovali a vlivem nemoci o práci přišli. Přišlo mi nespravedlivé a špatné, že ovečka, která už dnes chovatelům nevyhovuje, a lidé se zdravotním hendikepem už nejsou potřeba. Můj život jsem si představovala jinak, chtěla jsem 5 dětí, ale nebylo nám dáno – proto jsem se cítila také hendikepovaná.

Tyto 3 příběhy do sebe zapadly a vznikla Dílna U beránka. Nese poselství, že i když máme v životě vše naplánované a máme nějaké své představy, nemusí to být správné a lidé se zdravotním postižením přichází naše životy uzdravit. Tohle mi došlo, když jsem narazila na jehňátko, které bylo k ničemu. Nebylo vhodné do stáda ani na maso, ale mělo pro mě duchovní hodnotu, která se nedá finančně vyčíslit. Z chovatelského hlediska je to nepochopitelné, protože to není plemenný beran, ani bahnice, ale ukázal mi jiný pohled na celou společnost. Přehodnotila jsem výrobu sýrů a peletování hnoje a řekla jsem si, že nejideálnější bude zpracování vlny. Bylo mi líto, že se vlna vyhazuje. Je to prozíravé, protože se dá zpracovávat jeden týden a když se vynechá, tak se nic neděje. Takže jsem všechny plány překopala a postavila jsem se do role ukazatelky genia loci krajiny Valašska, abych lidem ukázala jiný pohled na svět – srdcem a ne hlavou. Když životní události vnímáme srdcem, dostává to jiný rozměr.