Historie

Život pod Beskydami nebyl nikdy snadný. Těžké přírodní podmínky dlouho bránily trvalejšímu osídlení. Přesto nejstarší nalezené památky, dokládající přítomnost prvních stálých obyvatel spadají až do 4. tisíciletí před našim letopočtem. Četné nálezy z pozdějších dob svědčí o procházejících obchodních stezkách a čilých kontaktech s okolím. Přítomnost Slovanů na tomto území byla doložena od poloviny osmého století, o 150 let později, na začátku století desátého patřila celá oblast k Velkomoravské říši. Po jejím zániku se většina území Pobeskydí stala součástí Slezska (to však bylo až do roku 1168 pevně spjato s polským státem). Nejzápadnější část regionu historicky náleží k Moravě (hranici zde tvoří řeka Ostravice).

Historie území Pobeskydí je spojena především s Těšínským knížectvím a samotným městem Těšín. Ten se nacházel na křižovatce starých obchodních tras a postupně se stal kulturním, hospodářským a politickým centrem východní a severní části regionu. Západní část území připadala k místeckému a hukvaldskému panství. Význam Těšínska značně vzrostl s nástupem knížete Měška I. (1290-1314), který dynasticky i politicky provázal knížectví s přemyslovským státem. Po vymření Přemyslovců a bouřlivém období změn na polském trůně byla vazba na české země dále posílena těšínským knížetem Kazimírem I., který roku 1327 předal Těšínsko v dědičné léno českého krále.

Pro osídlení území bylo významných několik velkých kolonizačních vln: od 12. století lesní lánová kolonizace a ve 13. století kolonizace německá. Z počátku 14. století pocházejí první zmínky o řadě obcí regionu. Pronikání do blízkosti a centra Beskyd probíhalo o několik století později a až do období tzv. valašské kolonizace nemělo nikdy delšího trvání. Lidé osídlující horský masiv Beskyd se nejprve živili salašnictvím (zvláštním způsobem chovu ovcí) a později těžbou a zpracováním dřeva.

V 18. století docházelo na území Pobeskydí vlivem vyčerpání řadou vleklých válek
a stupňující se robotou k řadě selských povstání. Z této doby pochází pověsti o zbojnících, kteří obývali místní nepřístupné lesy a bojovali proti vrchnosti. Uvolnění situace přinesl až zvláštní robotní patent pro Slezsko v roce 1771 a zrušení nevolnictví v roce 1781.

V tomtéž období začíná zároveň docházet k hospodářskému rozvoji regionu v souvislosti s probíhající průmyslovou revolucí. Jedním ze směrů rozvoje se stala hutní výroba založená na místních zásobách železné rudy (pelosideritu) a později též na zásobách uhlí v nedalekých pánevních oblastech. V oblasti Frýdlantska se jednalo zejména o těžbu a využití místní chudé železné rudy, těžbu a zpracování dřeva, textilní výrobu a výrobu navazující na místní zemědělství. I přes tyto změny ve způsobu obživy zůstával kraj dlouhou dobu velmi chudý.

Novým impulzem dalšího rozvoje území se stala výstavba železnice a formování nového průmyslového centra v nedalekém Ostravsku. Novým prvkem způsobu života se stává tzv. kovozemědělství, zvláštní kombinace životního stylu propojující tradiční silnou vazbu ke krajině s intenzivní průmyslovou výrobou v továrnách.

Po rozpadu habsburské monarchie po prohrané první světové válce byl region jedním z hlavních center národnostních sporů mezi Poláky a Čechy, které neskončily ani s rozdělením území podél hraniční řeky Olzy v roce 1920. Obnovení sporů se region dočkal v roce 1938, v předvečer druhé světové války, kdy byla část území obsazena polskou armádou.

V pomnichovském období bylo území regionu až do osvobození v dubnu 1945 zabráno nacistickým Německem. Těžce přístupný horský masiv Beskyd byl přitom zejména na sklonku války jedním z center intenzivního protihitlerovského odboje.

Po osvobození Československa a změně politického systému došlo postupně k centrálně řízené přeměně venkovského charakteru území Pobeskydí. Nejzřetelněji měnícími se aspekty venkova byly změny zemědělství a odvozených funkcí krajiny a změny v charakteru místní společnosti a způsobu života. Původní rozptýlená slezská zástavba postupně ustoupila koncentrované zástavbě, jejímiž symboly byly nákupní středisko a kulturní dům; smíšená, převážně extenzivní zemědělská výroba ustoupila velkovýrobě koncentrované v poměrně malém počtu kapacitně předimenzovaných zemědělských družstev a státních statků.

Neudržitelnost sociálního a ekonomického systému spojeného s daným politickým systémem se projevila po roce 1989, kdy po zhroucení centrálně řízeného hospodářství došlo také ke zhroucení významné části místních, uměle udržovaných sociálních a ekonomických vazeb. Využití krajiny se v současnosti pozvolna vrací do podoby blízké původnímu charakteru, méně dynamicky jsou obnovovány původní sociální vazby.

Rozpad Československa v roce 1993 na dva nezávislé státní útvary výrazně pozměnil pozici Pobeskydí. Díky společné hranici se Slovenskem se stalo příhraničním regionem s periferní polohou v rámci České republiky. Vznik krajů v roce 2001 posílil možnosti samosprávné regionální politiky. Od konce devadesátých let 20. století postupně roste vnitřní organizovanost venkovských oblastí Pobeskydí (vznik mikroregionů, místní akční skupiny).