Příběhy z Pobeskydí

V Pobeskydí nabízí svou pomoc řada organizací a projektů. Některé jsme měli tu čest podpořit. Jsme rádi, že pomoc se dostává k lidem, kteří pomoc potřebují a cení si jí. Níže uvedenými příběhy, chceme přiblížit nejen poskytované služby, ale i poděkovat sociálním pracovníkům, zdravotním sestrám, poradcům a mentorům, pro které pomoc lidem je nejen povoláním, ale i posláním a náplní jejich životů.

Každý člověk potřebuje svůj hrnek, svou postel, své blízké

Jsem matka, babička a také zdravotní sestra. Od letošního roku můžu pomáhat v rámci projektu Paliativní péče MEDICA v Pobeskydí rodinám, které se rozhodly pečovat o své příbuzné doma.

Jedno období v mém životě jsem prožila s rodinou, ke které jsem se chodila starat o onkologickou pacientku. Paní o své diagnóze věděla, obávala se průběhu nemoci a přála si brzo zemřít.
Zpočátku měla pouze závratě, ale s dopomocí chodila po bytě a po zahradě. Po pár měsících se přes noc stala ležící. Urychleně jsme zajistili polohovací lůžko a antidekubitní matraci a obstarali inkontinenční pomůcky. Dopoledne jsem s paní byla já, odpoledne se po návratu z práce o ni staral manžel nebo rodina, která s nimi bydlela. Co chvilku přibíhaly do pokoje vnoučata, takže ten běžný život mohla paní trávit se svou rodinou. I přes svou těžkou diagnózu byla stále bez bolestí, zdravotní potíže přicházely pozvolna. Jednoho slunečného zimního dne, skoro po roce od počátku své nemoci, začala zvracet. Ve chvilce úlevy se zadívala na stěnu pokoje, kde se mihotalo slunce skrze stromy a pronesla svá poslední slova „to je krása“...od té chvíle už nedokázala promluvit. Její stav se pomalu zhoršoval, upadala do bezvědomí. Z obav, aby se něco nezanedbalo, manžel zavolal záchranku, ta napojila infúzi a po domluvě nechala paní doma. V noci jsem ji hlídala, aby se rodina trochu prospala a mohli ji být druhý den nablízku. Další den se bezvědomí prohloubilo, doma se sešly všechny děti a vnuci. Celý den byl smutný a uplakaný, plný obav z toho, co přijde, ale zároveň se vařilo, jedlo, povídalo…odpoledne už bylo znát, že se blíží rozloučení, celá rodina si posedala kolem postele manželky a maminky...manžel ještě naposledy vyznal manželce lásku a ta naposledy vydechla. Její smrt byla bolestná, paní byla ve věku, kdy člověk ještě plánuje a těší se stále na něco. V tomto rodinném neštěstí ale její smrt byla tak nejpřirozenější, jak jen mohla být.

Potřeba být ve známém prostředí mezi svými blízkými na konci života sílí. V době, kdy se člověk bojí, jaké budou jeho další dny a jak samotné umírání bude probíhat, domácí prostředí navozuje pocit bezpečí.

U nás v MEDICE věříme, že každý člověk potřebuje svůj hrnek, svou postel, své blízké.

V rámci projektu Paliativní péče MEDICA v Pobeskydí, podpořeném MAS Pobeskydí, z. s., je možné využít možnost, že zdravotní sestra a lékař budou oporou také Vám. Více informací naleznete na www.medica3nec.cz.

 

Fotografie: Miroslav Hodeček                                                                                                   Další fotografie >>

Jak se stát lepším rodičem

Jmenuji se Daniel a velmi rád vzpomínám na čas, který jsem společně s manželkou mohl prožít na Rodičovských skupinách Centra pro rodinu a sociální péči z. s. Na kurz jsme se přihlásili společně s manželkou. Řekli jsme i dalším lidem z našeho okolí. Někteří se k nám přidali a myslím, že nikdy nelitovali. Chtěli jsme něco takového zažít a lépe pochopit sebe sama jako jednotlivce, ale také navzájem jako rodinu.

Přihlásili jsme se v období, které bylo plné práce a úkolů: dokončovali jsme stavbu rodinného domu, který jsme stavěli svépomocí, manželka nastupovala po mateřské do práce a potřebovala se svému zaměstnání věnovat na 100% a u mě v zaměstnání se také nedalo mluvit o lehkých časech.

Těch devíti setkání, které jsem tomuto kurzu věnoval, absolutně nelituji a rozhodnutí se zúčastnit považuji za velmi dobré. Šel bych do toho znovu a také bych to doporučil každému rodiči. Nebo raději jinak: absolvování kurzu bych dal rodičům povinně. Na auto potřebujeme řidičák, na zbraň zbrojní průkaz, ale co dítě? Děti můžeme mít jen tak bez přípravy?

Nemohu říct, že bych se přihlásil kvůli nějakému akutnímu problému, se kterým si nevím rady. Po absolvování si ale nedovedu představit, že bych tato setkání neabsolvoval. Kurz mě změnil. Změnil můj přístup nejen k dětem, manželce, ale také k sobě samému. Neříkám, že jsem ideální – nejsem a nikdy nebudu – dokážu ale lépe pochopit svoje emoce, potřeby a snažím se o totéž u svých blízkých. Kurz ve mně nezanechal jenom dobrou vzpomínku, ale také pár hesel, výroků, které mě budou provázet snad navždy, např.: „od nedovednosti k dovednosti“  - úkolem rodiče a tedy i mým úkolem, je děti vézt od toho, že neumí, neovládají k tomu, že umí a dokážou si poradit, nebo: „u nás v rodině“ – jsme členy mnoha sociálních skupin a pravidla a návyky, které nechci, aby byly součástí naši rodiny, se nejednou vkrádají i do našeho domova – způsobem jak se tomuto vyhnout a zachovat řád je stanovení pravidel, která platí u nás doma tedy v naší rodině.

Rodičovské skupiny doporučuji, dávám 10 z 10 a těším se na další podobné aktivity.

Informace o projektu >>

 

zdroj: MMR